love in the rain
Už sem toho měla po krk. Kamarádky se nedokázaly bavit o ničem jiném než o tom, jaké to bylo a tím nebo tamtím. Jejich historky byly občas pěkně peprné, ale já věděla, že si nevymýšlejí – a o to mi jejich ‘super‘ zážitky připadaly nechutnější. Jsem asi moc vwlká romantičkaa měla jsem se narodit v úplně jiném století. Jednou se mě dokonce kamarádka zeptala, jestli mi už neleze na mozek, že s nikým nechodím. Docela mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem věděla, proč s nikým nechci nic mít.
Můj problém se titiž jmenoval Adam. Pro mě to byl ten nejúžasnější kluk v celém vesmíru. Když přeskočím to, jak nebesky modré oči a krásný úsměv měl, dostanu se především k jeho povaze. Hlavně kvůli ní jsem se do něho zamilovala. Znali jsme se odmalička. Musím se ale přiznat, že když jsme byli mladší, nebyl mi moc sympatický. Docela jsem se ho bála, protože se choval jako hrubián. Ale jak léta plynula, stal se z něj ten nejskvělejší člověk, jakého jsem kdy poznala. Mohli jsme se spolu bavit o čemkoli, celé hodiny a hodiny. Byli jsme skvělá dvojka. On se ale nikdy nevyjádřil, že by ke mně cítil něco víc než jen kamarádský cit. Zato já sem měla jasno. Jenže nikdy jsem nenašla odvahu říct mu, jak moc mi na něm záleží a jak hrozně ho miluju. Prostě jsem se bála, jak na to zareaguje a jestli tím nezkazím všechno krásné, co mezi námi bylo. A to byla ta největší chyba.Po několika letech, ze dne na den, se totiž naše cesty rozešly. Adam se rozhodl odjet studovat do brna, a tak nás dělilo
To jsem ale netušila, jaké štěstí mě potká...
Bylo to jednoho letního večera. Seděla jsem zrovna na posteli a četla si svou oblíbenou knížku. Vtom zazvonil zvonek. Pěkně mě to vyděsilo. Jednak doma nikdo nebyl, a pak – už byla černočerná tma. Vykoukla jsem z okna, ale protože hustě pršelo, nemohla jsem rozeznat kdo stojí před brankou. Se srdcem v kalhotách jsem šla otevřít hlavní dveře od domu. Jenže za dveřmi nikdo nebyl. Už jsem chtěla zabouchnout dveře, ale na poslední chvíli jsem si venku všimla něčeho podezřelého. Došla jsem až k vrátkům, na kterých visela igelitová taška. S nechápavým výrazem jsem ji sundala a opatrně do ní sáhla. Vytáhla jsem dopis, v němž bylo napsáno: „Byl jsem slepý, jako bych nikdy předtím neviděl na oblohu, každým dnem tě miluju víc a víc. Poslouchej mé srdce, slyšíš jak zpívá? Říká, abych ti dal všechno. Po zimě příjde jaro, ale já tě budu milovat do konce svých dnů…“ Okamžitě jsemsi uvědomila, že jsou to slova z muzikálu Moulin Rouge, který tolik miluju. Pak jsem četla dál: „Jestli tě zajímá kdo ti píše, tak vyjdi ven a zkus se podívat za roh…“
Ani nedovedu popsat jak moc mi bušilo srdce. Co když je to jen nějaký hloupý vtip? Anebo někdo ví, že jsem sama doma, a chce mě vylákat z domu a..? Ale to by přece nepsal takové verše. Vyšla jsem ven, udělala pár kroků a nakoukla za roh. Nikdo tam nebyl. Ale ze pár vteřin mi někdo zezadu zakryl oči. Hrozně jsem se lekla, ale než jsem stačila cokoliv říct, ten nejsladší hlas mi pošeptal do ucha:“Děj se co se má stát. Budu tě milovat na věky.“ Otočila jsem se a nevěřila vlastním očím. To musí být určitě sen. Naproti mně stál Adam a jediné co nás dělilo byly jen kapky deště. Ty jsme už snadno překonali…
Komentáře
Přehled komentářů
hej leni..kolik ze je ti roku? mas obdivuhodny talent vyjadrit jednu vec vice zpusoby..uz sem si toho vsimla v jinych povidkach..to je uplne dobre..vim jak vzdycky ve slohovce mi profesorka podtrhne 3 casti textu a napise tam VYJADRI JINYMI SLOVY- OPAKUJES..a ty to tak umis..nauc me tooo:-D..ne jinak fakt dobre..na tebe se neda pet nic jine nez chvala;-)
juu
(MARKET:-), 31. 7. 2008 23:08)teda si fakt dobraa bych neco takoveho chtela taky zazit..asi musis byt hodne zamilovana kdyz mas takove dobre napady:-)
Nádhera
(Barča, 17. 6. 2008 9:17)Krásně píšeš. Taky jsem začala psát knížku, a máš faktic talent :) Je to fakt úžasná povídka. Chválim :-*
*thumbs up*
(TeRKa=o), 16. 2. 2009 14:03)